Jedna historka z mého studentského života!
V prvním semestru na VŠ jsem si psala s jedním klukem. Byl to jeden z 60 spolužáků a možná se z tohoto popisu pozná. Psali jsme si o nadcházejícím testu a já ho ubezpečovala, že když něco nebude vědět, ráda mu poradím. Samozřejmě že to bylo čistě ze sobeckého popudu, protože jsem si potřebovala krýt záda, kdybych "náhodou" něco nevěděla já. Prostě jsem trochu doufala, že mi při nejhorším poradí on. Když nastal den D, přišla jsem do učebny, viděla ho, jak sedí vzadu a šla hned k němu. "Ahoj", říkám a spiklenecky na něj mrkám. "Ehhm", utrousil a nezavadil o mě pohledem. No, tak možná nemá náladu. O pár minut později mi přistál na stole papír s otázkami. Nádech, výdech. To dáš! Vzala jsem do ruky propisku a doufala, že budu vědět, co s ní vůbec psát. No hned u třetí otázky se mi nervozitou roztřepala ruka. Thomasův teorém. Ajééj. Kouknu na svého kumpána vedle. "Sssst!" sykám na něj, jedno oko stále upřené na profesora, docenta, trojitého kandidáta věd. Druhým okem civím na něj a rukou mu naznačuji, že nevím, kdo je to ten Tomáš a už vůbec ne, co je to ten teorenin. On zvedl hlavu, juchů, takže mě slyšel, hned vzápětí na mě ale hodil výraz, který nelze ani popsat slovy, sklopil hlavu a jak se říká u nás na Moravě "hodil na mě bobek". Hlavou mi projelo, že je to ultimátní hovado a že do konce svého života s ním nepromluvím. Když jsem přišla domů, na Facebooku už na mě čekala zpráva. Byla od něj: "Kdes dneska byla? Neměl mi kdo radit!" Nevěřícně koukám na těch 7 slov. Píšu: "Seděla jsem přímo vedle tebe, ty pako!" Ticho. "Fakt?" Když jsme se druhý den potkali, říkám mu narovinu: "Ty, co ti to přeletělo přes nos?" "Když já jsem tě nepoznal, podle fotky jsem si myslel, že seš...vyšší! A ty seš...malá."
Nesuďte lidi jen podle fotek. Koukejte, kdo doopravdy jsou 📷😊 I´M NOT SHORT! I´M A HOBBIT!
